Dvojjazyčný text španělsky a česky: povídka Bohouš a Věra
Amigos:
před nějakým časem jsem slíbila povídku - tady je. Vlastně je to první díl, protože bude mít pokračování.
Níže najdete text ve dvojjazyčné podobě (doporučuji zkusit nejprve číst španělsky, pokud máte úroveň alespoň B1) a teprve pak sjet níž k českému textu.
Dole také naleznete prodejní formulář, kde si můžete pořídit text ve sloupcích vedle sebe, vymazlené pracovní listy k textu na úrovni A2 - B2 a odkazy na interaktivní hry, které k textu tvořím ve Wordwallu. A také jedno překvapení! ☝️🤐
Podpoříte tak ještě více svou španělštinu a také mou tvůrčí náladu!😁
A teď už pojďme nenechat čekat tyto dva úžasné staroušky. Uvařte si šálek čaje, kafíčko a jde se na to...
Autorská povídka: BOHOUŠ A VĚRA
Español: Bohouš y Věra
Sonó el timbre y fue Bohouš quien se levantó para ir a abrir la puerta, como siempre. Al fin y al cabo, era el más ágil de los dos.
Era la cuidadora del geriátrico que venía a revisar cómo se le estaba curando la llaga.Se le había hecho allí donde terminaba la raja de sus nalgas y no quería terminar de curarse. Y es que sus piernas ya no le permitían pasar mucho tiempo caminando o de pie y la presión de su huesuda columna contra su fina y frágil piel de noventa y cinco años había hecho lo suyo.
La enfermera entró con energía, no se descalzó y caminó enérgicamente a la cocina. De sus movimientos rápidos y seguros era obvio que había estado aquí muchas veces. Desinfectó la herida y cambió las gasas con la habilidad de quien lo hace muchas veces al día mientras hacía las preguntas de rigor: ¿cómo se sentían los ancianos, se habían tomado hoy sus medicamentos?
Era una mujer pelirroja de unos treinta y cinco años, en casa probablemente la estarían esperando un par de críos. Věra se la imaginaba muchas veces al regresar a casa, donde habría más cosas por hacer, juguetes que nadie había tenido fuerzas de recoger la noche anterior esparcidos por la moqueta y los platos y tazas del desayuno en el fregadero. Ella también había sido madre muchos años antes, conocía bien estas cosas.
Su marido Bohouš había trabajado de técnico en la fábrica de Škoda, trabajaba mucho y, además, en aquellos tiempos los hombres apenas ayudaban en casa. Fue más tarde, cuando los hijos crecieron más, cuando Bohouš empezó a participar de manera más activa en la educación de los hijos, haciendo con ellos los deberes y llevándolos a las clases de guitarra y piano.
También empezó a involucrar a su hijo Jan en la construcción de la caravana que había diseñado para todos esos viajes que tenía en mente. Y es que su marido siempre fue un soñador nato. Eso sí, a diferencia de muchos hombres tenía la costumbre de llevar sus sueños a la realidad.
A Věra se le encogía el corazón al ver a Bohouš inclinado hacia delante en el sillón, soportando con paciencia y agradecimiento el ungüento que le ponía la enfermera en el huesudo coxis, de cuyo entorno ya habían desaparecido los firmes músculos de glúteo que antaño había. Y es que su Bohouš siempre había sido un hombre guapo y atractivo, de los que llamaban la atención al entrar a un sitio. Sentía las miradas de admiración y la envidia de algunas mujeres, se sentía afortunada cruzando con elegancia el salón de baile agarrada de su brazo. Y es que su Bohouš era un partidazo, bien lo sabía ella.
Eso había sido muchas décadas atrás. Ahora Bohouš seguía siendo el más guapo y en forma de los dos, pero el panorama había cambiado bastante. Él era el que era capaz de levantarse con relativa facilidad, apoyándose de la mesa y el banco de madera que, por cierto, era fruto de su propio bricolaje. Y es que además de guapo, su Bohouš siempre había sido un manitas, un tipo trabajador…
A ella ahora ya le costaba levantarse, le dolían muchísimo las rodillas y necesitaba ayuda para ponerse de pie. Y si lo hacía todavía a fecha de hoy, si se resistía a convertirse en una paciente de cama, era precisamente por Bohouš.
A su marido, quien con los años se había vuelto más y más explosivo, le irritaba ver a su mujer así. Le recordaba la finalidad que acechaba sus vidas. Sabía que no habría una vuelta atrás en el desgaste de sus ancianos cuerpos, de esta enfermedad ya no se curarían. Y él se negaba a aceptarlo. Le exigía a Věra que se levantara para ir a comer a la mesa de la cocina, negándose a servirle la comida en el salón. Exigía que fregara los platos y que por las tardes se trasladara al dormitorio, donde él encendía su ordenador, abría sus carpetas con fotografías y revivían una y otra vez sus muchos viajes y aventuras. Bohouš seguía haciendo planes, aunque lejos habían quedado ya los tiempos en que enganchaba la caravana a su Škoda y desplegaba los mapas de Europa. De la del Este, por supuesto. Yugoslavia había sido una de sus destinaciones favoritas durante la era comunista, el sol y el mar eran lo que más amaba. A sus ochenta y pico años habían viajado por Noruega. Y ahora su Věra no podía levantarse del sofá. Y eso que era dos años más joven que él. Es que también había ganado algunos kilos de más, en eso estaría el problema. Mientras que él se estaba quedando en los huesos, Věra se había vuelto una abuelita rechoncha.
Los planes de Bohouš se habían trasladado al área de cómo terminarían sus vidas. Estaba claro que tendrían que ir a reunirse con los que habían marchado antes que ellos dos. Ya no quedaban amigos vivientes salvo uno, Pepe de noventa y cuatro años, compañero de no pocas peripecias. Pepe se había casado con una mujer veinte años más joven que él, tal vez este había sido el motivo por el que seguía vivo. Y es que Bohouš estaba convencido de que todo residía en la mente, si uno decidía que viviría cien años, lo podía hacer. De todos modos, Pepe también estaba frágil y se veían muy poco. Cuando su mujer conseguía sacarle de casa, subirle al coche y traerlo para una tarde de cafecito y pastelito, era como décadas antes, cuando planificaban adónde irían en verano. Todos rejuvenecían con los recuerdos, a veces abrían una botella de vino de Moravia y brindaban. Bohouš no podía beber alcohol, ya que su hígado ya estaba deteriorado y acumulaba líquidos en el abdomen, pero mojaba simbólicamente los labios con el vino y disfrutaba esos momentos igual que si lo hiciera. Le parecía que todo era como antes y la corriente imparable de la vida se tomaba un respiro y dejaba de correr un rato.
Cuando él ya no fuera capaz de levantarse a abrirle la puerta a la enfermera o a la chica que traía el almuerzo, cuando dejara de ser capaz de pasarlo todo por la batidora, cosa que hacía porque los dientes ya no le servían, en el momento en que Věra ya no fuera capaz de entrar en la bañera dos veces por semana para tomarse un baño, entonces aceptarían el traslado al apartamento con asistencia en el centrogeriátrico de Kostelec que su hijo Tomáš les había arreglado y donde ya contaban con ellos. Allí estarían como en casa, pero les ayudarían mucho más. Cuando no pudieran, un día en el futuro…
****
ČESKY: Bohouš a Věra
Zazvonil zvonek a jako vždycky šel otevřít Bohouš. Byl totiž z nich dvou ten pohyblivější.
Za dveřmi stála pečovatelka z domova pro seniory, která se přišla podívat, jak se mu hojí proleženina. Vznikla mu v místě, kde končí rýha mezi půlkami, a za nic na světě se nechtěla zahojit. Nohy mu už nedovolovaly dlouho chodit ani stát a tlak kostnaté páteře na tenkou, křehkou kůži pětadevadesátiletého stařeckého těla udělal své.
Sestra vešla energicky, aniž se zula, a svižně zamířila do kuchyně. Z jejích rychlých, jistých pohybů bylo znát, že tu už byla mnohokrát. Ránu vydezinfikovala a obvaz vyměnila s lehkostí člověka, který to dělá několikrát denně, a přitom pokládala obvyklé otázky: jak se starým lidem daří, jestlipak si dnes vzali léky?
Byla to zrzavá žena kolem pětatřiceti a doma na ni nejspíš čekaly dvě děti. Věra si ji často představovala, jak se vrací domů, kde čeká další spousta práce: hračky, které včera večer nikdo nenašel sílu uklidit rozházené po koberci a snídaňové talíře a hrnky ve dřezu. I Věra byla kdysi matkou a tyhle věci znala dobře.
Její manžel Bohouš pracoval jako technik ve Škodovce, dřel od rána do večera a navíc v oněch dobách muži doma skoro nepomáhali. Teprve později, když děti povyrostly, se Bohouš začal do jejich výchovy zapojovat: dělal s nimi úkoly a vozil je na kytaru a na klavír.
Taky začal přibírat syna Jana ke stavbě karavanu, který vymyslel pro všechny ty cesty, co měl v hlavě. Její muž byl odjakživa snílek. Na rozdíl od mnoha jiných ale míval ve zvyku své sny proměňovat ve skutečnost.
Věře se svíralo srdce, když teď viděla Bohouše předkloněného v křesle, jak trpělivě a vděčně snáší mast, kterou mu sestra natírala na vystouplou kostrč, kolem níž už zmizely pevné hýžďové svaly, které tam dřív bývaly. Její Bohouš byl vždycky krásný, přitažlivý muž, z těch, po kterých se lidé otáčejí, sotva vstoupí do místnosti. Cítila obdivné pohledy a závist některých žen a připadala si šťastná, když s elegancí proplouvala tanečním sálem zavěšená do jeho paže. Její Bohouš byl skvělá partie, to věděla moc dobře.
To všechno bylo před mnoha desetiletími. Teď byl Bohouš sice pořád ten hezčí a zdatnější z nich dvou, ale poměry se dost změnily. Byl to on, kdo dokázal vstát poměrně snadno, opřený o stůl a o dřevěnou lavici, která byla, mimochodem, dílem jeho vlastních rukou. Kromě toho, že byl hezký, byl její Bohouš taky vždycky kutil a pracant…
Jí už vstávání dělalo potíže, strašně ji bolela kolena a ke vstávání potřebovala pomoc. A pokud to ještě dnes dělala, pokud se bránila tomu stát se ležící pacientkou, bylo to právě kvůli Bohoušovi.
Jejího muže, který s věkem býval čím dál výbušnější, rozčilovalo vidět ženu v takovém stavu. Připomínalo mu to konečnost, která na ně číhala. Věděl, že úpadek jejich starých těl už nelze zvrátit, že z tohohle neduhu se nevyléčí. A odmítal to přijmout. Požadoval po Věře, aby vstala a šla jíst ke stolu do kuchyně, a odmítal jí servírovat jídlo v obýváku. Chtěl, aby umyla nádobí a aby se každé odpoledne přesunula do ložnice, kde zapnul počítač, otevřel složky s fotografiemi a znovu a znovu spolu prožívali své cesty a dobrodružství. Bohouš dál dělal plány, i když doby, kdy připojoval karavan ke své škodovce a rozkládal mapy Evropy, byly dávno pryč. Samozřejmě té východní. Jugoslávie patřila za komunismu k jeho nejmilejším cílům, slunce a moře miloval nejvíc. Ještě v osmdesáti a něco letech procestovali Norsko. A teď jeho Věra nemohla vstát z gauče, přestože byla o dva roky mladší. Taky ostatně pár kil přibrala, a v tom asi bude ten háček. Zatímco on se scvrkával na kost a kůži, Věra se proměnila v baculatou babičku.
Bohoušovy plány se přesměrovaly na závěr jejich životů. Bylo jasné, že se budou muset připojit k těm, kdo odešli před nimi. Z přátel už nežil nikdo kromě jednoho, čtyřiadevadesátiletého Pepy, společníka v nemalém počtu dobrodružství. Pepa se oženil se ženou o dvacet let mladší, a možná právě proto byl ještě naživu. Bohouš byl totiž přesvědčen, že všechno je v hlavě: když se člověk rozhodne dožít se sta let, dokáže to. Pepa už byl ovšem také křehký a vídali se málokdy. Když ho jeho žena dokázala vytáhnout z domu, posadit do auta a přivézt na odpoledne s kávičkou a zákuskem, bylo to jako před desítkami let, kdy spolu plánovali, kam pojedou na léto. Vzpomínky je všechny omlazovaly, občas otevřeli láhev moravského vína a připili si. Bohouš alkohol pít nesměl, měl poškozená játra a hromadila se mu voda v břišní dutině, ale symbolicky smočil rty a užíval si těch chvil zrovna tak, jako by pil. Připadalo mu, že je všechno jako dřív a že nezadržitelný proud života si na chvíli vydechl a přestal téct.
Až už nebude schopen vstát a otevřít dveře sestře nebo děvčeti, které nosí oběd, až už nebude moct všechno rozmixovat, což dělal, protože mu zuby už dávno přestaly sloužit, až už Věra nebude zvládat dvakrát týdně vlézt do vany, aby se vykoupala, pak přijmou přestěhování do bytu s asistencí v geriatrickém centru v Kostelci, který jim zařídil syn Tomáš a kde už s nimi počítají. Budou tam jako doma, jen jim tam pomůžou mnohem víc. Až to jinak nepůjde, jednou v budoucnu.
******
